Deník.cz, Kamila Minaříková, 16.11.2021 ן
Je to prostě k pláči, všechno zmizí a z té staré krásy nezůstane vůbec nic,“ říká Chomutovanka Irena Procházková a rozhlíží se po staré části městského hřbitova v Chomutově. Ještě před deseti lety tu byly doslova aleje černých žulových a mramorových pomníků nesoucí jména obyvatel města, kteří zde žili a umírali v předválečných dobách.
Historických náhrobků tu ale dnes z původního množství najdeme minimum, většina zbývajících má na sobě navíc přilepený papírek, který informuje o tom, že hrob není zaplacený. „Pak ho prostě zničí a prodají dál. Historické hroby nahrazuje megalomanská moderna s plastem, barevnými umělými květy a před pár lety tu dokonce vyrostla nad jedním hrobem i načas pergola,“ pokračuje Irena Procházková.
Na chomutovském hřbitově dochází k tomu, co můžeme sledovat v celém bývalém česko-německém pohraničí. Ať už na severu Čech nebo ve Slezsku. Původní obyvatelstvo, ponejvíc německé národnosti, po květnu 1945 ztratilo kontakty s Československem a tím i s posledními místy odpočinku jejich předků.
Ačkoli péči o hroby původního obyvatelstva řeší a papírově zajišťuje mezinárodní česko-německá Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992 i ministerská příručka pro samosprávy, realita vypadá většinou jinak.
Po revoluci našli původní majitelé hroby zplundrované, překryté českým hrobem nebo se informace o jejich existenci dál nepřenesla a nedošlo k platbě za nájem. Města a obce pak stojí před rozhodnutím, co s nimi udělat dál.
„Některé hřbitovy začaly mizet ještě v emocích po válce. Některá města chápou hroby jako památky a zachovávají je. Jiná náhrobky ruší, pak je soustředí podél hřbitovní zdi nebo pro ně vznikají lapidária. Někde ale bez náhrady mizí a města místa pronajímají dál nebo udržují volnou travnatou plochu,“ popisuje Jakub Děd ze spolku Omnium, který se zanikajícím hřbitovům věnuje po badatelské i záchranářské stránce.
Roční lhůta vypršela
Otazník aktuálně visí třeba nad nevyužívaným hřbitovem v Chomýži u Krnova, jehož původ sahá do 18. století. V současné době není jediné místo v pronájmu, město proto loni vyhlásilo roční lhůtu na vyzvednutí náhrobků a desek. Lhůta vypršela letos v srpnu a dle sdělení města nikdo na výzvu nereagoval. Jak bude Krnov postupovat se uvidí v dalších měsících.
„Pomníky zatím zůstávají na svém místě, v současné době město zvažuje možnosti, jak na hřbitově zajistit údržbu a opravy, aby místo odpočinku dřívějších obyvatel Chomýže bylo důstojné,“ přibližuje mluvčí Krnova Dita Círová.
Památkáři by si přáli, aby se umělecky a historicky hodnotné náhrobky přesunuly do kaple nebo městského muzea. Ostatní kamenné části by měly z místa zmizet a ustoupit terénním úpravám. Původní obyvatele by připomněla informační tabule. Hřbitov v Chomýži je podle koncepce města záložním pohřebištěm pro chvíli, kdy ten městský nebude kapacitně stačit.
Záchrany se naopak dočká zničený hřbitov v Chabařovicích na Ústecku. Město do něho hodlá investovat. „Zajímavých hrobových míst tu máme spoustu. Nejedná se jen o hroby odsunutých obyvatel, ale i místa posledního odpočinku farářů nebo hraběnky, která proslula péčí o opuštěné děti. Rozhodli jsme se je zachovat,“ popisuje Josef Kusebauch, starosta Chabařovic. Třicet nejzachovalejších hrobů město opraví, torza a rozpadlé náhrobky se pak z hřbitova přesunou pryč. Ostatky pod nimi uloží do městské hrobky.
Záchrana zdevastovaného hřbitova
Jak ale starosta připouští, záchrana zdevastovaného hřbitova i kvůli finanční náročnosti nebyla automatická věc. Město přesvědčil zájem lidí a zejména iniciativa jednotlivce. Na začátku se totiž do oprav pustil potomek českých Němců Karel Prošek, který devalvaci posledních míst odpočinku sledoval od dětství. Hrob jeho praprababičky s tělem pohřbeným do země překryl cizí urnový, další rodinná místa zničila zlovůle.
„Na německy popsané náhrobky častěji útočí vandalové. V Chabařovicích taky téměř nezůstal žádný hrob s křížem, všechno ulámáno,“ popisuje. Stav hrobů ho šokoval a postupně na vlastní náklady opravil v Chabařovicích dvanáct hrobů, na mnoha dalších s otcem provedli drobné úpravy, třeba přišroubování spadlých desek.
Jak sám přiznává, byla to trochu partyzánská činnost, nikoho se na nic neptal. „Snažím se zachránit alespoň hroby významných občanů města nebo umělecky zajímavé hroby. To je myslím také cesta, o kterou by se měla pokusit každá obec a každé město v pohraničí. Zachovat alespoň něco z kulturního dědictví,“ popisuje svojí motivaci.
Potomky sudetských Němců stav trápí
Podle Jakuba Děda je zánik hrobů téma, které mezi potomky krajanů silně rezonuje. „Hroby jsou často to jediné a poslední, co upomíná jejich život a kořeny před vyhnáním. V podstatě se na nás s prosbou o pomoc obrací každý týden někdo,“ konstatuje. Získat hrob zpátky do vlastnictví pomáhá rodinám i Karel Proška. „Většina obcí s pronájmem po doložení příbuznosti nemá problém.
Problém bývá hlavně komunikace. Odsunutí a jejich potomci neumí česky a naši úředníci většinou zase neumí německy. Nájemní smlouvy jsou v češtině. Když s nimi na úřad nikdo česky mluvící nezajde, často mají smůlu a odejdou s nepořízenou,“ uzavírá.